Vzpomínám si, když jsme s celou rodinou, tedy vlastně s početnou rodinou, bydleli opravdu v malém bytě. Byl to dvoupokojový byt a nás bylo pět. Takže si určitě umíte živě představit, jak to muselo být vážně hrozné, když jsme se tam potom všichni mačkali. Když jsem měla sourozence. Ještě jsem byla opravdu malé dítě, tak mi to vůbec nepřišlo, že my nemáme vůbec žádné soukromí. My děti jsme měly jednu velikou místnost dohromady. Rodiče právě měli jednu místnost pro sebe, ale později, když my děti jsme vyrůstaly a šly jsme do puberty, tak jsme samozřejmě také všichni chtěli mít nějaké soukromí.
Maminka říkala, jestli jsme se nezbláznili, protože v tomhle bytě, tedy přímo v této téměř garsonce, nešlo udělat to tak, aby každý měl své soukromí. Byla jsem z toho opravdu hodně nešťastná, ale co jsem měla dělat? Myslím si, že je opravdu hodně lidí, kteří si myslí, že když budou bydlet v nějakém bytě, že ušetří také peníze. Ve většině případů to takhle je. Je logické, že za garsonku zaplatíte méně peněz než za nějaký čtyřpokojový byt, ale my jsme si právě nějaký veliký byt anebo dům také vůbec nemohli pořídit. Byli jsme rádi, že s partnerem bydlíme alespoň v nějaké garsonce, protože jinak dříve jsem také musela bydlet s rodinou v malé garsonce.
A nyní s partnerem také bydlíme v garsonce, jak jsem již zmínila, opravdu hodně mě to mrzí, protože jsem si vždycky říkala, že budu bydlet v nějakém velikém domě anebo ve velikém bytě, protože už jsem nechtěla zažít znovu ten pocit, jak tam žijí stísněně. A také jsem řekla partnerovi, že než si pořídíme druhé dítě, že určitě chci být z té garsonky pryč. A že chci mít nějaký větší byt anebo malý dům. Nejraději bych chtěla samozřejmě malý dům na vesnici, kde bych také mohla mít konečně své oblíbené psi a také několik koček. Tohle mám všechno ráda. Myslím si, že nejsem jediná, kdo by chtěl mít nějaký dům se zahradou, a to kvůli zvířatům a dětskému hřišti.